Aktuality

Poznámka k norimberskému veletrhu – masivní kamenné prvky

Veletrh Stone+tec | Norimberk, v červnu 2024 měl jako jedno z témat masivní kámen, resp. konstrukce z něho tvořené. Kongresová témata podle toho, jak referuje internetový časopis stone-ideas.com: https://www.stone-ideas.com/107678/stonetec-congress-2024-solid-stone-construction-2/ údajně vyústila v kontrast pohledů na kámen: masivní (nosný) nudný, versus deskový s estetickými parametry, jako symbol až luxus.

Samozřejmě, že tématem byla, v duchu doby, problematika EPD (Environmental Product Declarations), z jejichž hledisek vychází přírodní kámen v zásadě pozitivně. Z pohledu na masivní kamen, byl zajímavý příklad „klenby“ pavilonu v univerzitním West Campusu (zřejmě v Dortmundu, podle přednášející architektky). To z po-hledu věcí, které do–kázali z kamene vytvořit Max Bill či Henry Moore není zase nic mimo-řádného. Svým způsob-bem měla ekologicko-sociální podtext i před-náška o využití místního kamene a o tepelných parametrech ve výstav-bě na Baleárských os-trovech.

Pokud jde o letošní soutěž Německého svazu přírodního kamene, https://deutscher-natursteinpreis.de/ je zajímavé, že v kategorii B. Fasády a stavby z masivního přírodního kamene (zdivo včetně obkladů a masivních stavebních konstrukcí z přírodního kamene u novostaveb, rekonstrukce, rekonstrukce a revitalizace), zvítězila stavba s pískovcovým obkladem budovy Drážďanského kriminálně technického ústavu, která je snad zajímavá jen tím, že se jedná o 3 200 m2 obkladu a že jde o německý (weiß-grauem Mainsandstein, Hahnbruch), a ne například o indický pískovec. Avšak stojí za to si prohlédnout všechny věci přihlášené do soutěže; také ty oceněné i v kategorii E – studentské návrhy, zvláště oceněnou konstrukci „Kameni Život“.

Co však je dneska vlastně masivní kámen? Pro kameníky musí být hlavní úvaha v lomě. I velký blok mohu rozštípat na kostky. Ale blok, ze kterého mohu nařezat desky, neřku-li udělat „krufťák“ – ten musel mistr v lomu vždycky hlídat. Z hlediska materiálových možností, české materiály nemají v evropském pohledu žádnou výhodu. Běžné jsou samozřejmě obrubníky. Dlužno podotknout, že již ne pro svou setrvačnou hmotu; koneckonců dřívější OP 1 šíře 32 (průměrná váha metru se předpokládala 200 kg) se mnoho nedělají; pamatuji, že se před dvaceti lety obruby do Rakouska musely krátit, aby nebyly tak těžké pro dělníky silnic a dálnic. Přesto v této souvislosti se lze na to podívat v duchu hesla „řemeslo zůstává, technologie se mění“. Výkonová norma na konci osmdesátých let minulého století na 1 m obruby OP 1 byla 2,0101 pro výrobu a 0,4660 pro rozlom, tedy bez dvou minut dvě a půl hodiny. Protože se dnes ležaté obruby používají méně, pro srovnání OP 6 (15/25) měla normu 1,0535 h/bm. Přitom výkonové normy z r. 1956, uváděly pro průřez 32/24 normu 4,00 až 4,61 h (podle horniny) pro jemně špicované a 4,6 až 5,3 h pro polohrubě pemrlované. Pro stojaté obruby je uvedena norma jen pro průřez 20/25 – 3,37 až 3,38 h pro polohrubě pemrlované.

Masivní obklady betonových stěn bývají problematické, protože vzhledem k většinou požadované tloušťce se musí upravovat i rubová strana. Je však s podivem, že pro exponované konstrukce, jako mostní pilíře pod hladinou, není využíván přírodní kámen, když bednění v podstatě určuje líc a místo toho se vyrábí speciální cementy pro ještě speciálnější beton, který „vydrží“. Pokud jde o využití kamene v mostních konstrukcích jistě kontrastuje funkčnost kamenných mostů stavěných před více než 100 lety, s epidemií bourání železobetonových mostů z minulých let; i když největší podíl na tom má jistě nedostatečná údržba, protože zřejmě správa věcí a majetku není pro politiky „in“. Přesto volná úvaha ve smyslu Whiteheadových „rodin trvání“, o stavebních materiálech a technologiích stavění, by nebyla od věci. Je samozřejmé, že železobeton je úžasný stavební materiál a v blízké době ho nenahradí ani geopolymerní materiály, jež mohou v budoucnu využít většinu materiálu z bouraných staveb dřívějších let.

Z historického pohledu je nesporné, že vrcholné kamenné konstrukce zanechala gotika. Zanechala nám nějaký odkaz? Gotická klenební žebra, vesměs z pískovce, fungují dodnes. A co kdyby byla žulová …? Přitom z hlediska dnešních technologií by výroba takových prvků neměla být problematická, protože rozhodujícím jsou směry ploch přenášejících zatížení a opracování „stěn“ je v podstatě libovolné.

Příklad konstrukce pro meditační prostot nad sedmiúhelníkem je naznačen na obrázku. Samozřejmě, chce to fantazii, ale když Martin Rajniš vytvořil dřevěnou zenovou kostku, proč nevyužít kamen? Může to být pak artefakt v jakémkoliv univerzitním kampusu, když už v Dortmundu objekt mají… Že je využit lomený oblouk, není od věci. Nesmí se zapomínat, že u oblouku je maximální ohybový moment na jeho vrcholu. Zdánlivě lze diskutovat o užitečnosti takového řešení, ale pro drobnou architekturu může být návrat k masivním kamenným prvkům zajímavý. Nehledě na to, že prostor mezi žebry lze znovu zaklenout, či vyplnit prvky například skleněnými, nebo z jiných materiálů. Zajímavý by mohla být i možnost vytvořit „odlehčený“ kamenný sokl pro nějakou plastiku či sochařský artefakt. Protože funkce kamenných žeber v klenbách umožňovala prostory mezi žebry doklenout z cihel nebo příhodných kamenů v masivním maltovém loži, jistě by šlo při jisté fantazii domyslet spřažená kamenná žebra v betonové konstrukci, která z hlediska údržby, izolací atd. byla ve světle dnes bouraných betonových mostů z hlediska izolací reálné technické řešení. Je potřeba dostat do povědomí, že současné kamenické technologie nahrazují práci se špičákem a dlátem, i lidi, kteří byli ochotni i nuceni tak pracovat.

Kamenné žebro však není jen prvek prostého lomeného oblouku. Od jednoduchých klenebních směrů žeber vývoj přešel přes klenby obkročné ke klenbám síťovým až ke klenebním obrazcům se začaly objevovat žebra se zakřiveným tvarem. Do Čech je zavedl v devadesátých letech 14. st. architekt Benedikt Reit. Kroužková klenební žebra jsou i v českých památkách dodnes obdivovaným prvkem. Je samozřejmě rozdíl mezi žebrem se statickou funkcí a žebry, která byla později víceméně „lepena“ na klenbu. Že však první pokusy byly konstruktivní zmiňuje Mencl [4]: první klenba části Vladislavského sálu se zřítila a teprve při druhém zaklenutí roku 1500 byly patky postaveny bezpečně. Je třeba vzít v úvahu, že se jedná o dobu téměř 200 let před Newtonem.

Osobně jsem přesvědčen, že princip kamenného žebra může být inspirativní, nejen z přehledu nespočet půdorysných schémat, ale i z hlediska kamenických detailů, jak v patkách žeber, tak v uzlech jejich křížení, v průseku či v provlečení nad sebou.

Michael Lažan

Použitá literatura:

[1] Mencl V.: České středověké klenby, Orbis, Praha, 1974

[2] Kotrba V.: Klenební žebro a jeho funkce na počátku české gotiky, in. Umění, ČSAV, 1961 roč. 9 č. 3 str. 236–245

[3] Kotrba V.: příspěvek k terminologii gotického stavebnictví – pokštal, pranpong a pranpouch, in. Umění, ČSAV, 1960 roč. 8 č. 6 str. 578–586

[4] Mencl V.: Vznik a vývoj gotické kroužené klenby, in. Ročenka kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1934, Praha, 1935

Jeden z názorů …

140 let sochařsko-kamenické školy v Hořicích a Svaz kameníků a kamenosochařů

Je jisté, že každý kameník či sochař není „šutrák“, i když každý „šutrák“ byl sochař či kameník, ať už dělal v životě cokoli. Ostatně i těch kameníků a sochařů, kteří nejsou ve Svazu, je bohužel většina. Koneckonců nemusí být ani přiléhavé mluvit o dnešní kamenické škole jako o „šutrárně“.

Protože kulatých výročí hořické školy byla již dlouhá řada, lze doložit, že pro obligátní vzpomínkové články, texty či projevy byla nosná jména významných sochařů, absolventů školy. Zmínka o jménech Kafka, Štursa, Kofránek, Kocián… je sice jistota, ale jsou to jména z devadesátých let devatenáctého století. To je jako se snažit něco vyvodit z faktu, že Hynaisova opona v Národním divadle v Praze je stejně stará jako Hořická kamenická škola. Oponu a sochaře-kameníka na ní viděli diváci při znovuotevření divadla 18. listopadu 1883 a Vilém Dokoupil, první ředitel školy, byl jmenován ředitelem výnosem Ministerstva kultu a vyučování dne 9. listopadu 1883.

Díky knize Aloise Jilemnického – Kámen jako událost, vydané k 100. výročí školy, ale i knize Erika Tichého – 120 let Hořické školy pro sochaře a kameníky, máme možnost prolistovat a přečíst si o letech i jménech spojených se školou. Ale škola, ze své podstaty, učí pro budoucnost a zobrazit její výsledky tady a teď, z principu nejde. Kdo z členů Svazu chce vidět současnou úroveň školy, ať si pustí videa a materiály z webu školy.

Když jsem před časem listoval jednotlivými čísly sešitů Kamenoprůmysl doma a v zahraničí, v němž vycházely překlady ze zahraničních odborných časopisů, narazil jsem na výzvu, datovanou listopad 1976 (tedy vlastně před téměř padesáti lety), „…pomozte při náboru posluchačů do Střední průmyslové školy kamenické v Hořicích“. Dnes bohudíky není hlavní problém nedostatek zájemců o studium.

Pro kameníky je osou spojení i uvažování kámen. Tak, jak se mění technologie v čisté či hrubé kamenické, v těžbě bloků, mění se i profese kamenosochaře, či možnosti sochaře samotného, možnosti restaurování kamene, nebo i tam, kde jde o ty malé kamínky, kterým se říká kamenivo. Budeme doufat, že jako umělecky zaměřené obory, se budou rozvíjet i obory geotechnika, či architektura a stavebnictví. Dnes je škola téměř jediná, která poskytuje kvalifikaci pro báňskou činnost. I v budoucnu budou potřeba například závodní lomů ve firmách, které mají lomy. Nehledě na to, že smysluplnou dennodenní řídící práci v dílně i v lomu musí dělat člověk se znalostmi.

Svaz kameníků a kamenosochařů přirozeně kamenickou školu podporuje; nejde jen o to, že to je jeho náplní podle stanov, a že stálými členy výboru jsou zástupce školy v Hořicích i učiliště v Lipnici. Ale bohužel jeho praktická podpora, mimo kontaktů s tradičními firmami, je odvislá od podpory, síly a aktivity členů svazu.

Škola má dnes, nemýlím-li se, již šestnáctý název (nepočítám-li německou verzi v době protektorátu), ale je dobré si uvědomit, že původní název byl: C. k. odborná škola sochařsko-kamenická v Hořicích. To znamená Císařsko-královská. Jak známo, „Ministerstvo kultu a vyučování“ zřídilo v té době v Čechách i keramickou a šperkařskou školu. A jediná kamenická škola byla předtím otevřena jen v Laasu v Tyrolsku a po hořické škole byly otevřeny školy v Supíkovicích (Saubsdorf) a Žulové (Friedberg). Školy pro tyto malé obory zřizoval tedy osvícený panovník prostřednictvím svých kvalifikovaných úředníků. A zřizoval to úřad mající na starosti celé Předlitavsko.

Když císařpán zřizoval školu „pro povznesení řemesla“, jistě mu už v mocnářství „zuřila“ průmyslová revoluce, nikoliv revoluce „řemeslná“. A tak i obsah slov „řemeslo“ nebo „zřizovatel“ mají dnes jiný význam. Když si uvědomíme, že při vzniku školy: „Praktickému vyučování, tedy dílnám, byla věnována asi polovina vyučovacích hodin, kterých bylo v zimě 54 a v létě 60; tzn. 10 hodin denně včetně soboty, a v neděli byly povinné bohoslužby v kostele“, nemůže mít slovo řemeslo v současné době stejný obsah. A k tomu nestačí jen starostlivě upozorňovat či lamentovat nad nedostatkem řemeslníků v Čechách. Produkce kameníků a sochařů pro výstavbu v době založení školy byla samozřejmě jiná. Když skončila secese a vyšla esej Adolfa Loose Ornament a zločin a rozvíjela se funkcionalistická architektura 20. století, muselo se i uplatnění kamenosochařství a kamene ve výstavbě změnit.

Troufám si však tvrdit, že jedním z tajemství každého řemesla je cit pro materiál. Kdo byl vychován jako strojař, bude kámen řezat, brousit, frézovat a opomene, že energeticky minimální je lom, třeba klínem. Jak získat cit pro materiál bez kladiva a špičáku v ruce nevím. Jak to zachovat pro budoucnost, nebude jednoduché. Samozřejmě, když cit popíši slovy, mohou se ho dotknout i jazykové modely umělé inteligence. A najdou třeba souvislost se Spinozovými afekty v jeho Etice. Ale to už by byl jiný příběh, na který se dnešní žáci bývalé „šutrárny“ musí připravit právě v současné Hořické škole.

Michael Lažan, absolvent 1961