Aktuality

V pátek 17.5.2024 proběhlo zahájení výstavy v UMĚLECKÉ ZAHRADĚ v Praze. Je to další příspěvek ke 140. výročí založení Střední uměleckoprůmyslové školy sochařské a kamenické. Byl navíc spojen s výročím 100 let tohoto výstavního prostoru založeného roku 1924 sochařem Karlem Novákem.
Výstava je společným kurátorským výběrem doc. PhDr. Petra Šámala, PhDr. Jana Štěpánka PhD. a MgA. Ladislava Jezbery.
 
Střední uměleckoprůmyslová škola sochařská a kamenická, Hořice
 

Ing. Petr Malý

ředitel školy

Jeden z názorů …

140 let sochařsko-kamenické školy v Hořicích a Svaz kameníků a kamenosochařů

Je jisté, že každý kameník či sochař není „šutrák“, i když každý „šutrák“ byl sochař či kameník, ať už dělal v životě cokoli. Ostatně i těch kameníků a sochařů, kteří nejsou ve Svazu, je bohužel většina. Koneckonců nemusí být ani přiléhavé mluvit o dnešní kamenické škole jako o „šutrárně“.

Protože kulatých výročí hořické školy byla již dlouhá řada, lze doložit, že pro obligátní vzpomínkové články, texty či projevy byla nosná jména významných sochařů, absolventů školy. Zmínka o jménech Kafka, Štursa, Kofránek, Kocián… je sice jistota, ale jsou to jména z devadesátých let devatenáctého století. To je jako se snažit něco vyvodit z faktu, že Hynaisova opona v Národním divadle v Praze je stejně stará jako Hořická kamenická škola. Oponu a sochaře-kameníka na ní viděli diváci při znovuotevření divadla 18. listopadu 1883 a Vilém Dokoupil, první ředitel školy, byl jmenován ředitelem výnosem Ministerstva kultu a vyučování dne 9. listopadu 1883.

Díky knize Aloise Jilemnického – Kámen jako událost, vydané k 100. výročí školy, ale i knize Erika Tichého – 120 let Hořické školy pro sochaře a kameníky, máme možnost prolistovat a přečíst si o letech i jménech spojených se školou. Ale škola, ze své podstaty, učí pro budoucnost a zobrazit její výsledky tady a teď, z principu nejde. Kdo z členů Svazu chce vidět současnou úroveň školy, ať si pustí videa a materiály z webu školy.

Když jsem před časem listoval jednotlivými čísly sešitů Kamenoprůmysl doma a v zahraničí, v němž vycházely překlady ze zahraničních odborných časopisů, narazil jsem na výzvu, datovanou listopad 1976 (tedy vlastně před téměř padesáti lety), „…pomozte při náboru posluchačů do Střední průmyslové školy kamenické v Hořicích“. Dnes bohudíky není hlavní problém nedostatek zájemců o studium.

Pro kameníky je osou spojení i uvažování kámen. Tak, jak se mění technologie v čisté či hrubé kamenické, v těžbě bloků, mění se i profese kamenosochaře, či možnosti sochaře samotného, možnosti restaurování kamene, nebo i tam, kde jde o ty malé kamínky, kterým se říká kamenivo. Budeme doufat, že jako umělecky zaměřené obory, se budou rozvíjet i obory geotechnika, či architektura a stavebnictví. Dnes je škola téměř jediná, která poskytuje kvalifikaci pro báňskou činnost. I v budoucnu budou potřeba například závodní lomů ve firmách, které mají lomy. Nehledě na to, že smysluplnou dennodenní řídící práci v dílně i v lomu musí dělat člověk se znalostmi.

Svaz kameníků a kamenosochařů přirozeně kamenickou školu podporuje; nejde jen o to, že to je jeho náplní podle stanov, a že stálými členy výboru jsou zástupce školy v Hořicích i učiliště v Lipnici. Ale bohužel jeho praktická podpora, mimo kontaktů s tradičními firmami, je odvislá od podpory, síly a aktivity členů svazu.

Škola má dnes, nemýlím-li se, již šestnáctý název (nepočítám-li německou verzi v době protektorátu), ale je dobré si uvědomit, že původní název byl: C. k. odborná škola sochařsko-kamenická v Hořicích. To znamená Císařsko-královská. Jak známo, „Ministerstvo kultu a vyučování“ zřídilo v té době v Čechách i keramickou a šperkařskou školu. A jediná kamenická škola byla předtím otevřena jen v Laasu v Tyrolsku a po hořické škole byly otevřeny školy v Supíkovicích (Saubsdorf) a Žulové (Friedberg). Školy pro tyto malé obory zřizoval tedy osvícený panovník prostřednictvím svých kvalifikovaných úředníků. A zřizoval to úřad mající na starosti celé Předlitavsko.

Když císařpán zřizoval školu „pro povznesení řemesla“, jistě mu už v mocnářství „zuřila“ průmyslová revoluce, nikoliv revoluce „řemeslná“. A tak i obsah slov „řemeslo“ nebo „zřizovatel“ mají dnes jiný význam. Když si uvědomíme, že při vzniku školy: „Praktickému vyučování, tedy dílnám, byla věnována asi polovina vyučovacích hodin, kterých bylo v zimě 54 a v létě 60; tzn. 10 hodin denně včetně soboty, a v neděli byly povinné bohoslužby v kostele“, nemůže mít slovo řemeslo v současné době stejný obsah. A k tomu nestačí jen starostlivě upozorňovat či lamentovat nad nedostatkem řemeslníků v Čechách. Produkce kameníků a sochařů pro výstavbu v době založení školy byla samozřejmě jiná. Když skončila secese a vyšla esej Adolfa Loose Ornament a zločin a rozvíjela se funkcionalistická architektura 20. století, muselo se i uplatnění kamenosochařství a kamene ve výstavbě změnit.

Troufám si však tvrdit, že jedním z tajemství každého řemesla je cit pro materiál. Kdo byl vychován jako strojař, bude kámen řezat, brousit, frézovat a opomene, že energeticky minimální je lom, třeba klínem. Jak získat cit pro materiál bez kladiva a špičáku v ruce nevím. Jak to zachovat pro budoucnost, nebude jednoduché. Samozřejmě, když cit popíši slovy, mohou se ho dotknout i jazykové modely umělé inteligence. A najdou třeba souvislost se Spinozovými afekty v jeho Etice. Ale to už by byl jiný příběh, na který se dnešní žáci bývalé „šutrárny“ musí připravit právě v současné Hořické škole.

 

Michael Lažan, absolvent 1961

Logo svazu kameníků a kamenosochařů České republiky

                  Učňovská 1/100
                  190 00 Praha

Administrátor
Jindřich Pánek

jindraa5@seznam.cz

© 2022 SKKČR. | Všechna práva vyhrazena | Podmínky použití